Jdi na obsah Jdi na menu
 


Řád templářů byl největším a nejmocnějším křesťanským rytířským řádem středověku. Celý název řádu zněl Chudí rytíři Krista a Šalomounova chrámu (Pauperes commitiones Christi templique Salomonici), obecně se používá termín templářští rytíři či templáři. Řád byl založen roku 1118 nebo 1119 jako důsledek první křížové výpravy do Svaté země (1096-1099).

Úkolem řádu bylo pomoci chránit nově založené Jeruzalémské království proti nepřátelským muslimským sousedům a zajistit bezpečnost pro zástupy poutníků z Evropy, putující do Jeruzaléma po jeho obsazení. Jejich odznakem byly bílé pláště, doplněné záhy o typické červené kříže.

Historie řádu

Základem řádu byl devítičlenný spolek francouzských rytířů v čele s Hugonem de Payns a Godefroyem de Saint Omer na ochranu poutníků mezi Jeruzalémem a Jaffou, založený roku 1118 nebo 1119. Řád dostal jako své sídlo mešitu Kubbat as-Sachrá (Skalní chrám), stojící v místě, kde stával dříve Šalomounův chrám. Z latinského výrazu pro chrám templum pochází také název řádu.

Řád se nejdříve přidal k řeholi sv. Augustina. O rozmach řádu a uznání řehole na koncilu v Troyes roku 1129 se významně zasloužil opat cisterciáckého kláštera v Clairvaux sv. Bernard, který templáře podporoval a byl autorem prvního Řádu, jímž se činnost templářů začal řídit. V této době měl třista rytířů, kteří veleli zhruba třítisícům mužům.

V době jejich posilování a rozmachu přišel neúspěch druhé křížové výpravy (1147-1149) inspirované ztrátou křesťanského města Edessa, což se následně odrazilo i na jejich politice. Skutečné neúspěchy evropské snahy dobýt a udržet pozici na blízkém východě začaly pádem jeruzalémského království v roce 1187, roku 1244 ztratili evropané Jeruzalém a v roce 1291 padla i poslední pevnost St.Jean d'Acre. To ukončilo přítomnost křižáckých armád ve Svaté zemi. Templáři i špitálníci museli postupně opustit dobytá území. Templáři se vraceli do Francie po etapách přes Kypr a Sicílii, zatímco špitálníci našli své konečné útočiště na ostrově Malta.

Z ekonomických aktivit templářů se zdá být patrné, že jejich vedení si uvědomovalo složitost pozice ne východě a je patrné, že se snažili vybudovat základny i v Evropě. Počátkem 13. století se tak templáři staly výraznou ekonomickou, politickou i vojenskou silou, která nepodléhala prakticky nikomu a měla sloužit jen papeži. Templáři vybudovali početnou a silnou nadnárodní armádu. Jejich hrady a pozemky se nacházely po celé Evropě a Středním východě. Vystupovali také jako významní mezinárodní bankéři a vydělávali na křížových výpravách a obchodování se Svatou zemí obrovské jmění.

V roce 1212 tak vybudovali v Paříži na pozemcích darovaných řádu Ludvíkem VII. budoucí sídlo řádu Templ, kde sídlili po odchodu z Kypru. V té době již původní smysl řádu, tj. ochrana poutníků, zcela zmizel. Řád se věnoval především svým ekonomickým aktivitám, přičemž se podle některých kritiků staly peníze jejich základní hodnotou. Pařížský Templ sloužil jako velká pokladnice a banka, byla zde uložena i velká část královského pokladu ve speciálně k tomu vybudované věži. Sloužil však i jako útočiště pro pronásledované, které využil při bouřích v roce 1306 sám král Filip IV. Sličný.

Zrušení řádu

To samozřejmě popuzovalo světské panovníky. Proti templářům od roku 1307 začal vystupovat Filip IV. Sličný, jako důvod uvedl, že mu templáři údajně odmítli přispět na jeho válečné výlohy. Do jaké míry to byla záminka a do jaké míry skutečný důvod lze těžko posuzovat, každopádně důvodů k zakročení proti této mocné síle bylo více než dost. Templáři byli bohatí a samostatní, nepodléhali světské moci ani biskupům a sloužili pouze zájmům papeže. Je tedy možné, že posloužili jen jako prostředek králova boje proti papežské stolici a svrchovanosti papeže nad světskými panovníky, zároveň bylo lukrativní převzít jejich majtek. Filip IV. Sličný se rozhodl využít klesající popularity templářů a uskutečnil plán navržený jeho rádcem Guillaumem de Nogaretem, který spočíval v postupné diskreditaci tohoto řádu.

Řád uzavřený před okolním světem přirozeně obklopovalo mnoho tajemství a dohadů, kterých král využil k obviněním, která byla proti řádu vznesena mnohdy neprávem. Templáři byli mimo jiné obviněni z kacířství, neúcty k svátosti oltářní, sodomie. Francouzský král se snažil přimět papeže, aby templáře exkomunikoval, což ale odmítli, přes značný nátlak, jak Bonifác VIII., tak i jeho nástupce Benedikt XI. Až následující papež, Klement V., souhlasil s Filipovými požadavky vůči templářům (jakož i s řadou dalších požadavků vůči církvi). Právě tento papež později přesunul sídlo papeže do Avignonu (který sice v té době nebyl součástí Francie, nicméně Petrarka v této souvislosti hovořil o „babylonském zajetí“).

Je pravděpodobné, že templáři se dozvěděli o přípravách útoku proti jejich řádu, ale patrně ho nepovažovali za příliš reálný. Skutečností nicméně je, že lodě templářské flotily z přístavů odpluly a po útoku na řád se přemístily do portugalských přístavů, mnoho řádových pokladů bylo převezeno a tajné dokumenty zničeny. Dne 13. října 1307 („nešťastný pátek třináctého“) bylo zahájeno rozsáhlé zatýkání templářů ve Francii. Rytíři se nicméně nepostavili na odpor a bylo tak zatčeno na 5 000 rytířů včetně velmistra řádu Jacquese de Molay. Zatýkání templářů bylo papežem nařízeno i dalším evropským panovníkům, ale nařízení se setkalo jen s malým ohlasem.

Dva templáři upalovaní na hranici (z francouzského rukopisu z 15. stol.)
Dva templáři upalovaní na hranici (z francouzského rukopisu z 15. stol.)

Zatčení templáři strávili téměř rok ve vězení, což mnohé zlomilo k tomu, že přiznali vinu, jiné zlomilo použití útrpného práva. Postava Jacquese de Molay je v této chvíli zajímavá tím, že opakovaně měnil svou výpověď a nakonec odmítl hájit řád. Samotné procesy trvaly celkem sedm let, během nichž řada templářů odvolala svá prvotní přiznání, což pro ně ale znamenalo rozsudek smrti, kdy prvních 54 templářů bylo upáleno v Paříži 11. května 1310. Po oficiálním zrušení řádu papežskou bulou Vox in Excelso v roce 1312 byla většina zbylých templářů propuštěna na svobodu, zbývali jen velmistr a tři další představení řádu. Ti byli 18.března 1314 odsouzeni k doživotnímu vězení. Nato ale velmistr Jacques de Molay a preceptor Geoffroy de Charnay popřeli znovu obvinění a ještě týž večer byli na králův příkaz na Iledes-Javiaux, ostrůvku na řece Seině v centru Paříže, veřejně upáleni.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář